Arm. gen. Sergěj Jan INGR
Jan Ingr se narodil dne 2. září 1894 jako druhý syn půlláníka a starosty obce Vlkoš, ležící nedaleko okresního města Kyjova. Měl sedm sourozenců - tři bratry a čtyři sestry, v rodině žila od smrti svých rodičů Janova sestřenice Anežka Čechová.
Nadaný, bystrý, temperamentní a možná po švédských předcích houževnatý selský synek Jan Ingr přešel v roce 1905 z místní malotřídní obecní školy na kyjovské české státní reálné gymnázium. Jan byl pozorný, ukázněný a poctivý student a v roce 1913 se podrobil zkoušce dospělosti. Na jejím základě byl uznán dospělým. Po maturitě měl na přání otce vystudovat veterinární lékařství, které slibovalo dobré uplatnění v regionu. Devatenáctiletý maturant Jan Ingr se zapsal předběžně k vysokoškolskému studiu, protože se však chtěl zdokonalit v jazyce německém a mít za sebou vojenskou prezentační službu, přihlásil se po zralé úvaze ke službě jako jednoroční dobrovolník u doplňovacího velitelství 3. pěšího pluku v Kroměříži. Zde byl koncem srpna roku 1913 odveden. Dne 10. října 1913 nastoupil jednoroční vojenskou službu u 49. pěšího pluku v Brně a dne 14. září 1914 dokončil jako kadet poddůstojník Infanteriekadettenschule Königsfeld, což byla škola pro důstojníky pěchoty v záloze v Králově Poli u Brna.
Po vypuknutí první světové války odjíždí jako velitel čety 15. září 1914 na ruskou frontu. U Lublína byl v prvním střetnutí s nepřítelem raněn do nohy a po krátkém léčení se vrátil ke své jednotce. Dne 2. září 1915 byl Jan zajat u vesničky Deražnone daleko Rovna. Po strastiplném pochodu o hladu a žízni se dostal do zajateckého tábora u Carycinu na Volze (dnes Volgograd). Nábor do československých legií se pozastavil a tak vstupuje dne 20. května 1916 v Oděse do 1. srbské dobrovolnické divize. Byl přijat v hodnosti poručíka a zařazen jako velitel čety u 2. pěšího pluku. Následně po výcviku byl jako velitel roty v srpnu odeslán na frontu. Bojoval na rumunské frontě proti Bulharům v Dobrudži u Regardžiku, Kara-Lenanu a Kokaradže a proti Turkům u Amzače a Cuge-Machale. Při mnohých protiútocích, v nichž postupovali dle srbské tradice velitelé čet a rot v čele svých jednotek, prokázal statečnost. Stejně tak se zachoval v osmidenních ústupových bojích k Dunaji. Poručík 1. srbské dobrovolnické divize využil první příležitosti a byl na vlastní žádost uvolněn ze srbských služeb. V prosinci roku 1916 se hlásil u Československého náhradního praporu Husitského v Borispolu. Československou vojenskou přísahu složil dne 25. prosince ve Velkých Čepčevicích. Byl povýšen na poručíka a zařazen jako velitel čety 2. roty 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husa. Své sympatie k ruskému národu a antipatie k Jeho Veličenstvu Františku Josefovi vyjádřil dne 2. února 1917 vstupem do pravoslavné církve a při symbolickém křtu přijal jméno Sergěj. Po návratu do vlasti pak udával jako první jméno Sergěj a jako druhé Jan, používal však většinou pouze jména prvního.
Dne 30. ledna 1917 byl poručík Sergěj J. Ingr přeložen k 9. rotě a vykonával službu velitele čety "rozvědčíků" pro štáb ruské 100. střelecké divize v Pinských blatech. Velitelem divize mu byla udělena pochvala v rozkaze ze dne 30. května 1917. V tu dobu však již působil z pověřením velitelství československé brigády jako československý emisar pro nábor dobrovolníků v zajateckých táborech. Po skončení své mise byl zařazen jako velitel roty 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad ve Slucku.
Mezi prvními se přihlásil k přesunu na hlavní bojiště války do Francie, kam odjel s Husákovou skupinou z Archangelska s mezipřistáním v Newcastlu. 14. listopadu je již presentován v Cognacu a v hodnosti nadporučíka ustaven velitelem 4. roty 21. střeleckého pluku. Absolvoval kurz velitelů rot v Somme Brionne. V květnu 1918 byl přeložen k právě se formujícímu 22. střeleckému pluku do Jarnacu, kde také posledního června složil svoji druhou přísahu. V době, kdy se brigáda přesouvala na bojiště, byl Ingr přeložen k ČNR do Paříže a za necelý týden poté k novému 23. střeleckému pluku. V srpnu byl v rámci posílení Čs. vojska v Itálii poslán do Foligna, kde byl zapsán k 33. pluku bojujícímu ve skalách hory Doss Alto mezi jezerem Lago di Garda a řekou Adige. Během obranných bojů, v nichž byla vyřazena řada velitelů čet a rot, nahradil 24. září padlého velitele 5. roty, 5. listopadu byl ustanoven velitelem 3. roty a posléze 10. listopadu velitelem II. praporu. Do vlasti přijel se svým praporem, už v hodnosti kapitána, dne 19. prosince 1918 jako desátý transport z Itálie. Pluk byl umístěn v Chebu. Na vánoce však přišel první bojový úkol na území republiky. Přesunout se do Hodonína a vytlačit maďarská vojska z levoboční Podunajské nížiny a obsadit Prešpurk (budoucí Bratislavu). Ingrův prapor obsadil Devínskou Novou Ves a železniční stanici Lamač a na Nový rok 1919 vstoupil do Prešpurku. Po třech týdnech byl II/33. prapor stažen do zálohy a odeslán na Těšínsko. 25. ledna se přesunul přes Topoľčany, Trenčín, Žilinu a Čadcu k útoku na Jablunkov, který o dva dny později dobil. Poté Ingr převzal velení jižní skupiny, tvořené II/33, II/35, II/35 a několika dobrovolnických jednotek, se kterými dobil Třinec. 28. února byl povýšen na praporníka (majora) a o dva měsíce později vyznamenán za akce na Těšínsku Čs. válečným křížem 1918. Za květnové ofenzívy maďarské rudé armády vedl praporník Ingr se svým praporem úspěšné protiútoky na středním Hronu, kde donutil Maďary k ústupu. Začátkem července byl ustaven náčelníkem štábu nově postavené 21. pěší brigády.
Za měsíc se vrátil opět jako velitel II/33 praporu se svým plukem do Chebu. V období od 30. srpna 1919 do 20. února 1920 absolvoval 1. kurs důstojníků generálního štábu, po jehož ukončení byl ustanoven velitelem operační a výcvikové skupiny 3. oddělení ZVV Praha. Uzavřel sňatek se slečnou Cecílií Mašínovou, jíž se později narodili s odstupem jednoho roku synové Ivo a Jiří.
Během služby u ZVV absolvoval dvě stáže u 1.dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova (3 měsíce) a u 1. jezdeckého pluku Jana Jiskry z Brandýsa (1 měsíc). 25. února 1921 byl přemístěn do Vysoké školy válečné v Praze a ustaven prvním pobočníkem jejího velitele a ještě téhož roku byl zařazen do 2. ročníku. Po praktické závěrečné zkoušce byl při podzimních manévrech od 21. srpna do 9. září zařazen do štábu 4. pěší divize. O 20 dní později úspěšně dokončil "Fochův ročník VŠV" a byl ustaven referentem 2. oddělení (zpravodajského) hlavního štábu MNO.
Po dvou měsících byl přeřazen na post přednosty 3. oddělení (operačního) ZVV Praha. Za necelý rok po udělení hodnosti podplukovníka gšt. byl ustaven podnáčelníkem štábu ZVV Praha. Zúčastnil se tříměsíčního aplikačního tankového kurzu "Ecole d´Application des Chars de Combat" ve francouzském Camp de la Courtine. Na sedm měsíců byl pověřen velením 5. hraničářského praporu v Chebu a povýšen na plukovníka gen. štábu. Od poloviny října do poloviny listopadu 1931 a od 1. července do 14. října prodělal zkušenou jako velitel 38. pěšího pluku Beroun. Absolvoval také 6-ti měsíční kurz pro vyšší velitele v Praze. Od 2. ledna 1934 pracoval ve funkci velitele 16. pěší brigády v Místku a po šesti měsících služby na této funkci byl jmenován brigádním generálem. V polovině prosince následujícího roku převzal velení 8. divize v Hranicích, za dalších deset měsíců byl stanoven zástupcem velitele III. sboru Brno a na nový rok 1938 povýšen na divizního generála. Během květnové mobilizace mu podléhala obrana úseku hranice mezi Znojmem a hranicemi Čech, v následující září zajišťoval obranu úseku mezi Vltavou a Vranovem nad Dyjí. V říjnu byl odvelen do hlavního štábu v Praze s úkolem vypracovat studii o reorganizaci branné moci, vyplívající ze situace po odtržení pohraničí.
Odtud se navrátil do Brna, kde ho zastihlo obsazení zbytku republiky. V průběhu března nejprve v Brně, později i v Praze se podílel na vzniku základní charakteristiky a struktury podzemní organizace odporu, později známou jako Obrana národa (ON).
20. června 1939 odchází do Polska, odkud se počátkem července dostává přes Kodaň do Londýna, kde 18. července vstupuje do jednání s E. Benešem. Ingrova rodina se také později s pomocí ON dostává přes Slovensko, Maďarsko do Jugoslávie. Generál odjíždí jako soukromá osoba do Paříže, kde za pomocí svých známostí zřizuje čs. vyslanectví vojenskou kancelář (později vojenskou správu -ČSVS). Dnem, kdy vstoupila v platnost dohoda o obnovení čs. armády, tj. 2. října 1939, byl právoplatně prezentován v hodnosti div. gen. do čs. vojska v táboře v Agde. 17.listopadu byl uznán Čs. národní výbor a tedy i ČSVS a generál Ingr byl ustaven jako její náčelník se všemi právy i povinnostmi. V březnu 1939 přijíždí do Francie i jeho rodina. Syn Ivo vstupuje do armády a nastupuje k div. BKPÚV (baterie kanónů proti útočné vozbě), mladší syn Jiří pokračuje ve středoškolském studiu na francouzských školách. Po porážce Francie odjíždí na lodi Rod-el-Farag do Anglie. V roce 1940 byl jmenován ministrem národní obrany čs. zatímní vlády v Londýně.
Reorganizoval ČSVS na MNO, zřídil studijní skupinu a později Štáb pro vybudování branné moci (ŠVBM). Stal se funkčně nejvýše postavenou osobností čs. vojenského odboje v zahraničí, kterou zůstal až do 20. dubna 1945, kdy byl po ustavení Košické vlády a jmenování gen. Svobody ministrem národní obrany zproštěn funkce hlavního velitele a byla mu udělena zdravotní dovolená. Návrat do vlasti mu byl povolen až v červnu.
Poměry v osvobozeném Československu však byly poněkud jiné, než před válkou. Moc komunistů vzrůstala a vedoucí osobnosti západního odboje byly pomalu, ale jistě odstavovány na vedlejší kolej. Roku 1944 bylo proti němu vzneseno obvinění za vlastizradu, které bylo soudem označeno za bezpředmětné. Vojenská prokuratura po válce začala s novým vyhledáváním důkazů a po delších průtazích došlo k novému procesu, který byl 9. listopadu 1945 ukončen, "protože tu není trestním soudem stíhatelných". Generál Ingr však byl nadále ponechán bez zařazení ve stavu pomocného úřadu MNO. V té době proti němu vrcholila štvavá kampaň generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Její lživá obvinění Ingr sice přesvědčivě vyvrátil, ale nebylo mu to mnoho platné, protože se znovu objevila ve "Zprávě vojenské rady". Ministerská komise, která se tímto problémem zabývala, nebyla schopna najít jediný důkaz o Ingrově vině. Nakonec doporučila povýšit ho na armádního generála a pověřit ho nějakou funkcí v diplomatickém sboru. Tak se i stalo a gen. Ingr, 7. září 1947 povýšen do naší nejvyšší vojenské hodnosti s účinností a pořadím od 1. května 1942, byl 19. září jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem u jejího veličenstva královny Nizozemska. Ministr zahraničních věcí jej pověřil vedením vyslanectví v Haagu. Zde jej také zastihl komunistický únorový puč. 3. března 1948, poté, co dostal zprávu o bezpečném úniku jeho syna Iva do Anglie (Jiří tam byl již od října loňského roku), na protest s nezákonným převzetím moci komunisty rezignoval na svou funkci a odjel do Londýna. Ministři čtvrté vlády navrhli prezidentu Benešovi, aby odňal Ingrovi jeho hodnost, ten však odmítl. Pozdější prezident Gottwald ale podobné ohledy netrpěl. 30. října 1948 generál Sergěj Ingr přišel nejen o hodnost armádního generála, ale i o všechny svá čs. válečná vyznamenání a medaile a byl mu vysloven zákaz nosit na území ČSR anglické, francouzké, polské a italské řády a medaile. O ruských, srbských, jugoslávských a rumunských se nemluvilo. Bylo proti němu zahájeno trestní řízení pro zločin přípravy úkladů proti republice a vlastizradu. Leč generál nezahálel. Přestože v Anglii žil ve stísněných podmínkách, podařilo se mu díky svým známostem pomáhat ostatním emigrantům (jako člen Komitétu pro podporu uprchlých československých důstojníků např. zprostředkoval bývalým letcům znovupřijetí do RAF). Spolu s ostatními politickými emigrantskými špičkami založil "Přípravný výbor hnutí Svobodné Československo". Odstěhoval se do Paříže, kde pokračoval ve svých snahách pomoci uprchlíkům.
Dne 9. února 1949 byl na schůzi Rady Svobodného Československa ve Washingtonu pověřen řízením zpravodajské ústředny RSČ. Při reorganizaci RSČ byl gen. Ingr zvolen členem předsednictva a funkci vykonával ve prospěch organizace až do své smrti. Na jaře 1950 založil v Paříži zpravodajskou ústřednu RENOVA. Později se stal politickým a vojenským komentátorem vysílače "RADIO FREE EUROPE".
Armádní generál Sergěj Jan Ingr zemřel náhle na srdeční selhání v Paříži 17.června 1956.
Prezident České a Slovenské federativní republiky vrátil Sergěji Ingrovi v roce 1991 hodnost armádního generála in memoriam a udělil mu Řád Milana Rastislava Štefánika in memoriam.
Za svolení použít tento text děkujeme Military muzeu generála Sergěje Jana Inra Vlkoš