Historie čs. odboje na Západě
Po okupaci zbytků okleštěného Československa se velká část vlastenecky smýšlejícího obyvatelstva nehodlala s tímto stavem smířit a rozhodla se bojovat za obnovení svobody a nezávislosti Československé republiky. Jednou z nejvýznamnějších součástí odboje byla naše zahraniční armáda. Ta byla tvořena dobrovolníky, kteří si cestu do ní vyhledali různě. Nejobvyklejší, aspoň do září 1939, vedla do Polska, kde se utvořila Zahraniční vojenská skupina československá, která ve spolupráci s čs. konzulátem v Krakově a polským Výborem pro pomoc utečencům zřídila sběrný tábor v Malých Bronowicích u Krakova. Polsko ani jeho armáda však i přes zhoršující se vztahy s Německem nemělo o čs. dobrovolníky zájem a tlačilo jejich vedení k tomu, aby jednotku odsunulo za hranice státu. V té době žádná ze spojeneckých zemí nedovolovala stavět na svém území cizí vojenské jednotky. Jediná nabídka přišla ze strany Francie - cca 4 000 míst v Cizinecké legii. Jelikož nebylo jiného východiska, začala skupina s transporty do Francie. Až do vypuknutí války se jich podařilo vypravit šest s dohromady asi 1 200 Čechoslováky. Ti byli teď již jako novopečení legionáři odesíláni do Severní Afriky k odsloužení svých pětiletých závazků.Jediná šance, jak se z Legion Etrangere dostat, byl slib francouzských představitelů, že v případě vypuknutí války budou naši lidé uvolněni k vytváření čs. jednotek. Zbytek jednotky v Polsku, cca 1000 mužů, se zúčastnil ústupových bojů a přešel pod velením pplk. L. Svobody do SSSR, kde byl internován. Většina jeho příslušníků byla později odeslána do Francie a po její porážce do Anglie a na Střední Východ. Druhou možností byla cesta přes Slovensko, Maďarsko do Jugoslávie. Odtud se dobrovolníci pomocí zastupitelských úřadů dostávali dále na Západ. Mnoho jednotlivců však přicházelo do armády i z jiných exotických míst - nalezli bychom tu baťovce z celého světa, studenty či krajany usedlé v zahraničí.
Většina vojáků se soustředila ve Francii. Zde vzniknuvšímu Čs. národnímu výboru se podařilo uzavřít dohodu s francouzskými představiteli o vybudování samostatné čs. armády. Po vypuknutí války bylo možno začít s organizací vlastních jednotek. V jihofrancouzském městečku Agde byl ustaven 28. září 1939 náhradní prapor, který se postupem času rozrostl na 1. a rámcově 2. pěší pluk spolu s různými podpůrnými jednotkami. Výraznou posilou se stal příchod 500 španělských interbrigadistů a hlavně vyhlášení mobilizace čs. krajanů usazených ve Francii. Díky tomu mohla být 15. ledna 1940 ustavena 1. čs. divize, jejíž počty dosáhly do května 11 405 mužů. Mezitím se situace na západní frontě od základů změnila. Německá vojska obešla Maginotovu linii a pronikla hluboko do francouzského území. Čs. vojáci netrpělivě očekávali rozkaz přesunu na frontu. Ten konečně přišel,a tak se v polovině června divizní pěchota, tvořená 1. a 2. pěším plukem, 5 000 mužů pod velením gen. J. Čiháka (Znamenáčka) zařadila do operačního pásma VII. sboru. Zde oba pluky přešly do podřízenosti různých divizí, tak se jejich cesty načas rozdělily. I přes hrdinný odpor kladený našimi vojáky byly čs. pluky nuceny ustupovat, protože byla jejich křídla ohrožena chaotickým ústupem sousedících jednotek a hrozilo obklíčení a zajetí našich vojáku, které by v takovém případě očekával osud vlastizrádců, neboť byli německou legislativou považováni za občany Protektorátu. Vrcholu dosahující demoralizace Francouzů se projevovala chaosem, nedostatečným zásobováním, panickým ústupem a všeobecnou nechutí dál bojovat. O to více vynikal odpor našich vojáků při obraně přechodů přes Loiru, Ocru a Marnu. Díky hrozbě obklíčení a blízkosti zhroucení fronty se však naše pluky musely odpoutat od nepřítele a přesunuly se k jihozápadu. Během čtyř dnů urazily při vysilujícím pochodu ucpanými cestami 300 km a setkaly se až v Montrone, odkud se přesunuly do Sete. V té době už probíhala jednání o evakuaci z Francie. Z vojska byli propuštěni všichni, kdo zde chtěli zůstat (šlo především o usedlíky, kteří zde měli rodiny či hospodářství) a odplulo asi 4 000 dobrovolníků ochotných pokračovat v boji.
Dalšími vojáky, kteří zasáhli do bojů, byli příslušníci čs. jednotky na Středním východě. Většinou šlo o jedince, kteří zvolili k odchodu z Protektorátu buď cestu do Polska a následně přechod do Rumunska, nebo jižnější cestu přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Soustředili se v Sýrii a Libanonu, odkud byli odesíláni do Francie. Po její porážce se však situace změnila a hrozila jejich internace. Naštěstí se podařilo vyjednat jejich přechod do sousední Palestiny, která byla pod britskou správou. Po ustavení Čs. vojenské mise na Středním východě vznikla 1. listopadu 1940 Čs. vojenská skupina na Středním východě a v jejím rámci Čs. výcvikové středisko - "Východní" a Čs. pěší prapor 11 - "Východní". Základ tvořilo pouze 69 důstojníků a 210 mužů, soustředěných v Gedeře, velitelem byl jmenován pplk. Karel Klapálek. Začátkem prosince se jednotka přesunula do nového tábora v údolí Jordánu nedaleko Jericha, kde probíhal intenzivní výcvik ve velmi tvrdých podmínkách Judské pouště. V únoru 1941 prapor vyrazil přes Sídí Bishr do Alexandrie. Zde vykonával strážní službu v zajateckých táborech a podílel se na protiletadlové obraně města. Byl také doplněn na potřebné stavy a řádně vystrojen a vyzbrojen. V červnu následoval další přesun do prostoru Marsá Matrúh a další činnost, tentokrát průzkumná (roty byly posilněny družstvem Brencarrierů), opevňovací a ochrana letišť. Po pádu Damašku se naši zapojili v rámci 6. divize do syrského tažení, kde v bojích s vichistickými jednotkami utrpěli první ztráty. Po kapitulaci vichistů se přesunuli k opětovnému plnění strážních úkolů do severozápadní Sýrie, kde se jejich největším nepřítelem stalo podnebí a tropické choroby. V říjnu předali svou službu Australanům a přesunuli se k Alexandrii a po doplnění výstrojí vypluli k Tobruku, v té době již obklíčenému významnému opěrnému bodu spojenců. Zde byli zařazeni do sestavy polské brigády a zaujali obranná postavení v západní části perimetru. Následovalo období drobných střetů a bojů mezi hlídkami, nedostatku vody, denních veder a nočních mrazů, oživovaných častými dělostřeleckými přepady. V listopadu 1941 vyrazila 8. armáda do protiofenzívy a po výpadu tobruckých obránců se spojila s jejich částmi. Po 244 dnech byl Tobruk opět svobodný. Německé síly byly od perimetru vytlačeny a hnány dál na západ. Čechoslováci však v přístavu zůstali, aby plnili funkci záloh a ochrany města. V tažení však nastal zvrat a náš prapor se opět hotovil k obraně, jeho příslušníci opravovali opuštěnou techniku a zbraně, připravovali obranná postavení. V té době probíhala další vlna jednání o odsunu praporu do Anglie k posílení tamní brigády. Gen. Auchinleck se nechtěl našich kvalitních vojáků vzdát, přislíbil však, že bude čs. prapor v co největší možné míře šetřit. Vzhledem k vyčerpání a opotřebování po dlouhé službě byla jednotka stažena do Haify. 11.května 1942 byl 11.pěší prapor "Východní" rozpuštěn a reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk "Východní". Pluk byl přezbrojen a absolvoval výcvik v Beth Galině. Koncem května zahájil Rommelův "Afrikakorps" novou ofenzívu a za necelý měsíc obsadil Tobruk a pokračoval směrem na Alexandrii V té době naši protiletadlovci převzali obranu přístavů v Haifě a Bejrůtu, kde vydrželi až do prosince 1942. Během tohoto období byli Němci odraženi a spojenecké síly je pronásledovaly směrem k Tunisu. Další úkol pro naše dělostřelce znamenal nový pobyt v Tobruku,v té době již v hlubokém anglickém zázemí. Po pádu Tunisu boje v Severní Africe skončily. 12. června předali naši obranu přístavu a přesunuli se do Egypta, aby vyčkali transportu, který je přepraví do Anglie. Po cestě kolem mysu dobré naděje dorazili 11. srpna 1943 do Liverpoolu. V Palestině zůstalo pouze několik desítek vojáků tvořících administrativní štáb Čs. vojenské mise na Středním Východě.
Po nešťastném francouzském tažení se prořídlé zbytky čs. vojska soustředily ve Velké Británii. Jejich první posádkou se stal tábor v Cholmondeley. Situace v Anglii byla zcela jiná. Všude vládl pořádek, vysoká morálka, materiální zabezpečení a zásobování bylo v porovnání s francouzským chaosem prvotřídní, ovšem na druhou stranu vnitřní poměry v jednotkách, vyčerpaných marnými boji s nejistou vyhlídkou do budoucna, vykrystalizovaly v několik nepříjemných incidentů. Na 500 komunistů a jejich přívrženců odmítlo bojovat v "imperialistické válce" a bylo internováno a později přeřazeno do britských pracovních oddílů. S reorganizací zbytků 1. divize na smíšenou brigádu vyvstal také problém s umístěním nadpočetných důstojníků a rotmistrů. Ne všichni se smířili s přeřazením do velitelské zálohy na funkce mužstva a byli propuštěni z vojska nebo uvolněni pro službu v jiné spojenecké armádě. Další dobrovolníci přecházeli k doplnění čs. leteckých perutí, mnoho mužů bylo také odesíláno do různých kurzů a výcviků, což vedlo k dalšímu oslabování již tak neúplné brigády.
Typickým příkladem byli pozdější parašutisté. Potřeba zahraničního vedení navázat spojení s domácím odbojem vykrystalizovala v těsné spolupráci mezi II. (zpravodajským) oddělením MNO a britskou SOE, s jejíž pomocí probíhal výcvik a formování paraskupin pro operace doma. Adepti procházeli náročným výcvikem, zahrnující spojovací a výsadkovou přípravu a tzv. "assault" kurzy, ve kterých se učili boji zblízka, střelbě, práci s trhavinami apod. K jejich vysazování docházelo především v zimních obdobích, jejichž dlouhé noci umožňovaly leteckým osádkám bezpečné vysazení nad Protektorátem a návrat do Anglie. S postupem Spojenců ve Středomoří se objevila nová cesta - z obsazených letišť v Itálii to bylo do Protektorátu blíž a navíc se letouny mohly vyhnout nebezpečně silné protiletadlové obraně Říše. Jejich úkoly se v průběhu válečných let měnily v závislosti na válečné situaci. Z počátku bylo prvotním cílem navázání spojení s domovem, později se přidávaly úkoly organizační, zpravodajské a bojové. Byly vyslány i dvě skupiny s čistě teroroistickým cílem - odstranění zastupujícího říšského protektora R. Heydricha (výsadek Anthropoid) a jednoho z nejagilnějších kolaborantů, ministra školství a osvěty E. Moravce (výsadek Tin). K první operaci ze Západu (výsadek Benjamin) došlo 16. dubna 1941 a do konce války jich bylo do okupované Evropy provedeno 38 s celkovým počtem 102 parašutistů, z nichž se 49 konce války nedožilo.
Po napadení SSSR se změnila i vnitřní situace v čs. jednotce. Do konce roku 1941 nastoupilo přes 400 nových vojáků a na jaře dalšího roku se navrátila i část opozičníků z roku 1940. V červenci byla jednotka částečně reorganizována a přejmenována na 1. čs. samostatnou brigádu. Ta nadále procházela běžným výcvikem, zúčastňovala se taktických a protiinvazních cvičení a aktivně zasahovala při záchranných pracích, zejména v rozbombardovaném Coventry. V květnu se přesunula do jižní Anglie, kde byla pověřena ochranou pobřeží, letišť a dalších válečných objektů. Stejně tak tomu bylo i na východním pobřeží, kam se koncem srpna téměř na půl roku přemístila. Splynutím čs. jednotky ze Středního východu s 1. čs .samostatnou brigádou vznikla 1. září 1943 Čs. samostatná obrněná brigáda, jejíž velitelem zůstal gen. Alois Liška. Britské orgány souhlasily s přezbrojením brigády na tankovou. Brigáda se přesunula Northamptonu ve střední Anglii a zahájila přeškolení na tanky. Čeští důstojníci byli vysláni do britských tankových kurzů. Bojový výcvik pokračoval až do léta 1944, tentokrát již v jižním Skotsku. V červnu byla vyhlášena mobilizace brigády a vydán rozkaz doplnit počty na předepsané stavy, což vzhledem k celkovému nedostatku lidí činilo nemalé potíže.
30. srpna se brigáda nalodila a přeplavila La Manche do přístavů Courseulles a Arromanches v Normandii, kde následoval další výcvik. Britové si nepřáli nasazení brigády do frontových bojů, neboť se obávali potíží s doplňováním personálu (v té době stále ještě chybělo do tabulkových počtů přes 170 lidí), proto pověřili brigádu bojovým úkolem na méně exponovaném úseku. 15. září se brigáda přesunula k Dunkerque, přístavu s odříznutou 12-ti tisícovou německou posádkou, jíž měla znemožnit proražení z obklíčení a naopak přinutit ji ke kapitulaci. Boje zde probíhaly za velmi specifických podmínek. Obrana přístavu se opírala o důmyslný systém přírodních a umělých překážek. Němci zaplavili široké okolí města a kam voda nedosáhla, nakladli minová pole, dále vybudovali hustou síť pevnůstek a opěrných bodů na zatopených farmách. Mezi nimi, v bažinách a minových polích byla "země nikoho", kudy zejména v noci pronikaly hlídky a sváděly mezi sebou potyčky. Charakter území vylučoval hromadné použití nejsilnější zbraně brigády - tanků, z ostatních prostředků, které by mohly nepřítele ohrozit, jí zůstávalo pouze dělostřelectvo. První větší akcí, v níž převzala iniciativu, došlo u příležitosti státního svátku 28. října, kdy při útoku za podpory dělostřelectva a několika tanků pronikla pěchota do postavení nepřítele do hloubky asi 1km, pobila 150 a 350 Němců zajala. Další větší akce následovala 5. listopadu, nebyla však zdaleka tak úspěšná, jako předchozí. Brigáda utrpěla značné ztráty na lidech i tancích, aniž by vykázala nějaké významnější územní zisky. Poté, co 3. americká armáda dosáhla hranic ČSR, požádali naši představitelé, aby bylo umožněno čs. jednotkám zasáhnout do bojů na území republiky. Hlavní stan spojenců však návrh zamítl s odůvodněním přílišných komplikací operačního rázu. Souhlasil však s vysláním symbolické jednotky. Ihned byl sestaven kombinovaný oddíl o síle 140 mužů, který vyrazil na východ a 1. května vstoupil nedaleko Chebu na území vlasti a slavnostně tam vztyčil čs. vlajku. Brigáda tedy zůstala až do konce války u Dunkerque. 9. května podepsal viceadmirál Frisius na velitelství čs.brigády kapitulaci německé posádky, čítající asi 10500 vojáků spolu s třemi ponorkami a veškerým válečným materiálem. 12. května zahájila přesun do vlasti, 18. dorazil celý konvoj do Plzně a 30. již projížděli naši vojáci ze Západu osvobozenou Prahou.
